Prudký déšť neúnavně bičuje koruny vzrostlých stromů a jílovitý terén mění v nekonečné blátivé království. Nad korytem rozbouřené řeky se pod dotyky silného větru houpe starý provazový most, jehož lana úpí pod tíhou kovového obra. Náklaďák svými koly láme ztrouchnivělá prkna a řidič uvnitř kabiny se soustředí na deštěm zmáčenou postavu, která se před ním krčí jako znavený poutník během poslední modlitby. Navigátor s vypětím sil naznačuje řidiči, jakým směrem má stočit volant. Náklaďák se jako bizarně přerostlý slimák líně sune kupředu. Je důležité zvažovat každý pohyb a zachovat si chladnou mysl. Pod zastřešenou korbou je skryt vysoce explozivní náklad citlivý na naráz. Jediná chyba by znamenala konec celé mise a jistou smrt pro posádku.

Do třetice všeho dobrého

Američan William Friedkin je prý režisér dvou filmů. Dlouho jsem si to také myslel, ale dnes vím, že šlo o špatný úsudek postavený na mé neznalosti a předsudcích. Ještě má na kontě třetí zatraceně dobrý film, byť je zde nutné připustit, že ten třetí v pořadí si na své docenění musel pěkných pár let počkat. Režisérův agresivní filmařský styl sázející na autenticitu a vrozená drzost, se kterou neohroženě prosazoval své zájmy, mu v sedmdesátých letech vynesly nálepku bezohledného individualisty, který ale bezpochyby umí vytvořit revolučně pojatá filmová díla. Po cenami ověnčené kriminálce Francouzská spojka (1971) a šokujícím hororu Vymítač ďábla (1973) Friedkin definitivně propadl svým obřím ambicím. Rostoucí ego přiživené odbornými superlativy, jež režiséra stavěly po bok Martina Scorseseho, Francise Forda Coppoly a Briana De Palmy, z něj učinili nezvladatelného horlivce prahnoucího po dokonalosti. Dvojitý úspěch však signalizoval menší čas na oddech. Během této doby Friedkin důkladně promýšlel své budoucí kroky a došel k přesvědčení, že svým dalším filmovým dílem vytvoří odkaz nejen sobě, ale i celé kinematografii.

Jak již z nadpisu tušíte, Friedkin si za cíl vybral remake francouzsko/italského snímku Mzda strachu (1953). Asi se sluší zmínit, že pan režisér označení remake dodnes nesnáší a daleko více upřednostňuje termíny jako „reinterpretace“ či „nové uchopení látky“. Dokonce pro jistotu změnil i název. Z anglického „The Wages of Fear“ na „Sorcerer“. U klasiky z padesátých let to česká distribuce s překladem trefila dobře. Je zvláštní, že název Mzda strachu (1977) byl aplikován i na film Williama Friedkina, což vůbec nedává smysl. Každopádně z původně menšího bočního projektu o rozpočtu okolo tří milionů dolarů nakonec vzešla dvaadvacetimilionová pohroma. Rozpočet se oproti původnímu plánu natolik urval ze řetězu, že na pomoc musela přispěchat další dvě studia s finančními injekcemi. Po logisticky, fyzicky i psychicky náročném natáčení patrně každý očekával jednoznačný úspěch. Bohužel. Příběh čtyř vyděděnců vezoucích nitroglycerin na dvou náklaďácích v kinech tvrdě narazil. Za sebe říkám - neprávem.

S jídlem roste chuť

Již nějaký ten pátek se filmy natáčejí a za ta dlouhá léta došlo nesčetněkrát na problémy spojené s náročnou produkcí. Jako první mě hned napadne Apokalypsa (1978) nebo Rambo: První krev (1982), o kterém jsem zde nedávno psal. Produkce Mzdy strachu si bez nadsázky zasluhuje označit slovem „brutální“. Umanutost až posedlost, s jakou Friedkin k natáčení přistupoval, zrcadlí zrod snímků Aguirre, hněv Boží (1973) a Fitzcarraldo (1982), za nimiž stojí německý režisér Werner Herzog. Přitom zpočátku to na nějaké velké drama nevypadalo.

Režisér Henri-Georges Clouzot bez problémů uvolnil práva ke svému původnímu filmu včetně práv k románu Le Salaire de la peur (1950), podle kterého snímek vznikl. Friedkin pak obratem angažoval scénáristu Walona Greena, protože na něj silně zapůsobila jeho scenáristická práce pro surový western Divoká banda (1969). Green převzal základní dějovou kostru z originální Mzdy strachu a s pomocí režiséra na ní provedl rozsáhlé úpravy. Výsledek se dá označit jako politický thriller s existenciálním přesahem.

Příběh nabral ambiciózní rozměr a Friedkin začal být zákonitě hladový. Vznikající film už nechtěl obsadit původně zamýšlenými malými jmény, ale prahl po skutečných hvězdách stříbrného plátna. A že jich bylo. Clint Eastwood, Steve McQueen, Marcello Mastroianni, Lino Ventura, případně Jean Paul Belmondo. Jak vidno, mezinárodnímu obsazení se meze nekladly, což ostatně korespondovalo s povahou scénáře. Přesto všichni oslovení herci odmítli. Jednak se nikomu nechtělo cestovat do Ekvádoru ani do Dominikánské republiky, a pak tu byl problém se samotným režisérem. Friedkin si na sebe tak trochu upletl bič, když nadšeně podporoval novinářské zkazky a zveličené historky o drsných podmínkách během natáčení Vymítače ďábla. Kdo by chtěl pracovat s člověkem, který vám pro dosažení autentické reakce střílí ze zbraně za hlavou, že?

Brutální podmínky

William Friedkin do zmiňovaných exotických lokací sám vyrazil na profesní průzkum. Hledal to, co každý dokonalostí posedlý režisér. Fotogenická zákoutí, neokoukaná místa, drsné krásy divoké džungle. Při tom všem neustále uvažoval nad hereckým obsazením. Protože veškeré tipy končily ve slepé uličce, musel do dění zasáhnout tlak shora. Výkonný ředitel Universal pictures Sidney Sheinberg dokázal režiséra přemluvit, aby navázal na spolupráci s hercem Royem Scheiderem. Sice neochotně, ale nakonec Friedkin souhlasil. Od Francouzské spojky ale pár let přeci jen uteklo. Veleúspěšné Čelisti (1975) zafungovaly jako kvalitní hnojivo, po kterém ego Scheidera pořádně zbytnělo. Vzhledem k faktu, že Friedkin po svých filmařských úspěších o pár čísel také povyrostl, bylo zaděláno na pořádný problém. Dva kohouti na jednom smetišti nevěstí nikdy nic dobrého.

Jednu z hlavních rolí tedy definitivně získal Američan Roy Scheider, následovaný francouzskou ikonou Brunem Cremerem. Dva neméně důležité spoluhráče jim vytvořili Španěl Francisco Rabal a Maročan Hamidou Benmessaoud. Vskutku mezinárodní herecké kvarteto. Obsazení klíčových rolí tedy získalo svou definitivní podobu. Bohužel tím všechno dobré a relativně pohodové skončilo.

Kromě USA, Mexika, Izraele a Francie strávil štáb nejvíce času v horkem rozpálené Dominikánské republice. Režisérova posedlost detaily, časté opakování záběrů a poněkud tvrdší jednání vyvolávaly nehezké konflikty. A to jak mezi ním a herci, tak i se zbytkem štábu. Do toho připočtěme extrémní horko, střevní potíže vyvolané tamější stravou a malárii, která kácela jednoho člena štábu za druhým. Žádné studiové kulisy, žádné kompromisy. Pokud za volantem náklaďáku sedí zrovna Scheider, jde skutečně o reálný záběr s hercem pořízený v reálném terénu bez zadních projekcí. Pokud uprostřed džungle vyletí do povětří strom padlý přes cestu, pak si můžete být jisti, že šlo o pravý strom a pravý dynamit. Během nejvypjatějších momentů neváhal Friedkin rozdávat padáky jako na běžícím páse. Dva profesionální řidiči kamionů, osvětlovač, pět produkčních manažerů. Ty všechny poslal režisér na letiště. Velká míra fatálních sporů se přitom týkala především bezpečnostních opatření. Když už vám profesionální řidič odmítne projet náklaďákem přes nezpevněnou cestu, pod jejímž okrajem se nachází prudký skalní svah, pak je asi moudré od zamýšleného záběru jednoduše upustit. To však neplatí pro člověka jako William Friedkin.

Mezi režisérem a hlavní hvězdou filmu docházelo dle očekávání k častému křížení kordů. Prchlivý Friedkin byl přesvědčen, že Scheider za těch pár let prošel radikální proměnou a získal manýry rockové hvězdy. Scheider zase vnímal režiséra coby umanutého šílence, pro kterého je dobrý záběr důležitější než bezpečnost herců a komparzistů. Je celkem pozoruhodné, že v pozdějších rozhovorech budou oba aktéři volit zvláštní kombinaci respektu a pohrdání. Tedy asi následovně. Dle Friedkina byl sice Scheider primadonou, ale nikdo jiný by tu roli tak skvěle nezahrál. A naopak. Režisér se na place sice choval jako magor, ale jeho filmařské schopnosti jsou obdivuhodné. Tak to vidíte. Ne nadarmo se říká, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je zatraceně tenká.

Prokletý most

Možná, že snímek Mzda strachu některým z vás do dnešních dnů úspěšně uniká, ale každý určitě alespoň jednou zaslechl o ikonické scéně s visutým mostem. Dravá, neuvěřitelně působivá sekvence, při jejíž realizaci šlo doslova o život, symbolizuje jedno z posledních mocných vzedmutí „Nového Hollywoodu“. Nesmírně zajímavé doby, kdy produkce sypaly ohromné množství financí do titánských kulis, ambiciózně pojatých nápadů a ohromných davových scén, nadobro zabije až Nebeská brána (1980) režiséra Michaela Cimina, ale leccos dokázal předpověď už William Friedkin. O co tedy v důsledku jde?

Středobodem druhé části filmu jsou dva stylizované transportní vozy GMC M211, které musejí útrobami nehostinné džungle převézt náklad nestabilního dynamitu. Za zlověstným designem vozů stojí výtvarník John Box. Mimochodem, každý z vozů nese své jméno. „Lazaro“ a „Sorcerer“ (odtud tedy smysluplný název filmu). Zlomová část příběhu je postavena na krajně nebezpečné výzvě, neboť cesta džunglí zahrnuje i přejetí starého zpuchřelého mostu, pod nímž proudí divoký tok kalné řeky. Jiná cesta nepřipadá v úvahu a dvoučlennou posádku každého z vozů tudíž čeká hotový křest ohněm. Jak takovou scénu natočit? To je přeci jednoduché. Postavit skutečný rozvrzaný most nad řekou a kovové kolosy po něm nechat přejet.

Kulisa provazového mostu, za jejímž designem stojí rovněž John Box, byla zhotovena přímo v Dominikánské republice a vyšla na necelý milion dolarů. Maskovaný hydraulický systém, který most dokázal porůznu naklánět, byl pro oko diváka takřka neviditelný. Stejně tak i nosná ocelová lana. Koryto vytipované řeky, kam tým techniků hodlal náročnou kulisu umístit, však v důsledku nízkých srážek nečekaně vyschlo. Dokonce i místní obyvatele tento nenadálý přírodní jev zaskočil. Friedkin tedy zatím natáčel jiné scény a zároveň hledal alternativní řešení, respektive jinou řeku. Marně se vedení Paramount pictures snažilo režiséra přemlouvat, aby od náročné scény upustil. Marně mu nabízeli ty největší studiové ateliéry, kde by šlo vše udělat bezpečně a na jistotu. Kdepak. Adekvátní náhradou se stala řeka Papaloapan protékající mexickými státy Oaxaca a Veracruz. Ideální místo Friedkin našel kousek od města Tuxtepec, kde hloubka koryta není tak markantní. Most se tedy musel kompletně celý rozebrat, po částech přestěhovat a znovu postavit, což znamenalo nové finanční výdaje.

Další peníze si vyžádalo důmyslné zařízení simulující hustý déšť. Šlo o kombinaci ponorných kalových čerpadel a sprinklerů umístěných nad mostem. Dá se říci, že přístroj fungoval na principu samočinného sprchového hasicího zařízení, též označovaného jako protipožární sprinklerový systém. Čerpadla hnala vodu z řeky potrubím nahoru a sprchy vyvolávaly dojem monzunového deště. Přejezd každého z náklaďáků se natáčel samostatně a oba kolosy jistilo speciální lano, které bránilo převrácení při momentech, kdy se most nakláněl. No, alespoň teoreticky.

Iluzi hustého deště měl umocňovat i dojem zvýšené oblačnosti. Proto štáb natáčel pouze večer nebo v brzkých ranních hodinách. Za volantem seděl špičkový kaskadér, častý dublér Steva McQueena a mistr volantu Bud Ekins. Pro potřeby detailů ale do kabiny museli i samotní herci, tedy Roy Scheider a Bruno Cremer. Šlo opravdu o zdlouhavou sisyfovskou práci. Nic složitějšího Friedkin do té doby nenatáčel a patrně už ani nenatočí. I přes veškerou opatrnost došlo celkem osmkrát k převrácení náklaďáku. Jednou byl v kabině přítomen i Roy Scheider a adrenalinový pád okusil na vlastní kůži i samotný Friedkin, když pomocí ruční kamery točil pohled skrze čelní sklo. Po každém pádu musel být daný náklaďák vyloven, opraven a mohlo se jet nanovo. Od prvního šroubku po poslední klapku si kompletní realizace scény ukousla čtyři měsíce času a náklady na její zhotovení spolykaly téměř čtyři miliony. Výsledkem je dvanáctiminutová filmová magie, za kterou stojí dokonalý, byť nanejvýš lehkomyslný režijní čaroděj.

Zlem proti zlu

Protože si nejsem jist, nakolik je snímek Mzda strachu u současných diváků rozšířen, dovolím si před následným zabroušením do jeho tajů upozornit na výskyt spoilerů, což běžně u letitých filmů nedělám. Byla by věčná škoda připravit nezasvěcené dobrodruhy o všechna tajemství a překvapení, která tato zpětně doceněná klasika kinematografie obsahuje.

Film se dá přehledně rozdělit do sedmi kapitol. Prolog obsahuje čtyři části, kde každá slouží jako prezentace jedné hlavní postavy. Dále tu máme střed filmu odehrávající se v malé vesničce Porvenir zapadlé kdesi v Kolumbii. Čtyři představení antihrdinové zde živoří a jsou konfrontováni s diametrálně odlišným prostředím a životní úrovní, než která symbolizovala jejich předešlé životy. Další kapitolou je nebezpečné cestování s náklaďáky napříč džunglí a poslední minuty stopáže tvoří depresivní epilog. Nyní přejdeme k samotnému ději.

Každý ze čtyř mužů je nositelem nějakého hříchu. Rozhodně v této souvislosti nemůžeme hovořit o kladných hrdinech. Co postava, to jedna část prologu. Nilo (Francisco Rabal) je chladnokrevným zabijákem, který v mexickém městě Veracruz bez mrknutí oka popraví neznámého nájemníka. Uprostřed Jeruzaléma dojde k bombovému útoku a jedním z politicky motivovaných palestinských teroristů je Kassen (Hamidou Benmessaoud), další protagonista filmu. Bankéř z Paříže Victor Manzon (Bruno Cremer) je společně se svým společníkem obviněn z obrovského bankovního podvodu. Společník spáchá sebevraždu, Manzon opustí luxusní život, manželku a uteče. Posledním protagonistou je člen irsko-amerického gangu Jackie Scanlon (Roy Scheider), jehož poslední akce skončí nezdarem, neboť se mu během přepadení kostela podaří zranit kněze. Bohužel pro Scanlona, kněz je bratrem vysoce postaveného mafiána.

Všichni jmenovaní jedinci jsou nuceni vzdát se svého dosavadního života a zmizet do exilu. Daleko od zákonů, spravedlnosti a daleko od pocitů viny. Útočištěm pro čtveřici ztroskotanců se stane zmiňovaná vesnička Porvenir, kde je ctnost a morálka utopena pod nánosem špíny, potu, a kde svědomí dokáže otupit proud levné whisky.

Ideální místo pro ztracené existence, drogové dealery, zloděje nebo skrývající se vrahy a bývalé nacisty. Nejen, že tímto Bohem zapomenutým místem zmítají politické nepokoje, ale navíc zde dojde k masivní explozi ropného vrtu, prakticky jediného bodu zdejší ekonomické síly. Předák (Ramon Bieri) nezodpovědné ropné společnosti musí nastalou krizi neochotně vyřešit. Ve zhruba dvě stě mil vzdálené chatrči se nachází dynamit, který má ovšem záruční dobu dávno za sebou. Tekutý nitroglycerin prosákl na dno beden, což znamená jediné. Dynamit se stal extrémně nestabilním a jakýkoliv prudký naráz by mohl vést k další explozivní katastrofě. Převoz vrtulníkem z důvodů silné turbulence sice nepřipadá v úvahu, ale jedno potenciální řešení přeci jen visí ve vzduchu. Najmout čtyři nejzdatnější řidiče, nabídnout jim královský plat a vyslat je na sebevražednou misi s nejasným výsledkem. Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a naši čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit.

William Friedkin a Walon Green našlapují na tenký led už od samého začátku filmu, což byl patrně jeden z důvodů, proč tehdy Mzda strachu u divácké obce tak tvrdě narazila. Problém spočívá v tom, že syrová expozice podstatným způsobem stěžuje naši snahu podpořit čtyři hlavní protagonisty. Mzda strachu své publikum vlastně vyzývá, aby fandilo morálně zkaženým, zlým mužům. Ačkoliv jde o houževnaté řidiče, kteří se vydají na extrémně náročnou misi, nemůžeme tuto skutečnost brát jako potenciální snahu o vykoupení, protože všichni čtyři hříšnici tak činí ze zištných důvodů a nikoli kvůli morálnímu přesvědčení. Zde spočívá hlavní rozdíl mezi remakem a jeho originálním předobrazem. Ani jedna z postav není nikterak sympatická a všem velmi škodí jejich pochybná historie, zatímco originální francouzská verze ponechává okno do minulosti zavřené. Režisér Henri-Georges Clouzot do středu dění postavil nešťastné může bez minulosti, kteří si mezi sebou postupem času vytvoří něco, co trochu připomíná přátelství.

Problém, který zde analyzuji, je však v přeneseném slova smyslu režisérovým záměrem, nikoli omylem. V tom je podstatný rozdíl. Nejde tedy ani tak o chybu, jako o to, zdali nezaujatý pozorovatel přistoupí na předložená pravidla. Každá postava je zákeřně navržena tak, aby otestovala limity naší empatie. Friedkin své diváky doslova provokuje a možná tajně doufá, že jeho zkaženými muži budeme pohrdat. Je to krutá hra, neboť i přes odpor vůči posádce si zároveň uvědomujeme důležitost celé cesty a podvědomě si přejeme, aby nákladní vozy zdárně dorazily do cíle. V tom tkví genialita Mzdy strachu. Čtyři cizí lidi, kteří se vzájemně nemusí a nebo vůči sobě dokonce cítí vyloženou nenávist, spolu musí spolupracovat. Pokud tak neučiní, zemřou. Friedkin nikoho nesoudí, nikomu nenadržuje a všechny čtyři aktéry pozoruje s až odosobnělou zdrženlivostí. Jediným, kdo z party trochu vyčnívá, je bankéř Victor Manzon, jehož prohřešek z minulosti je asi ze všech nejméně závadný. Protože rozumí číslům, dokáže pro všechny vyjednat lepší platové ohodnocení a na cestě se pasuje do role vůdce, který připomíná sice trochu řídkou, přesto však funkční maltu spojující k sobě čtyři neforemné cihly.

Můžeme se přehrabovat i v jiných tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. I když si myslím, že úvodní expozice je na můj vkus příliš dlouhá, v okamžiku, kdy děj vstoupí do své střední, spalujícím ohněm a divokou zelení prostoupené částí, začne filmařská magie fungovat naplno. Jedna nápaditá sekvence začne střídat druhou. Geniálně sestříhaná scéna s restaurováním náklaďáků podtržená ponurou hudební stopou od německé elektronické skupiny Tangerine Dream. Děsivé náhledy do nedotčených hlubin džungle, které svou intenzivní atmosférou evokují mysteriózní horor. Přejezd rozpadlého mostu doprovázený nezkrotným lijákem. Odstranění ležícího stromu pomocí nitroglycerinu. Krvavé přepadení bandou potulných lupičů.

Mzda strachu neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět.

Ve špatný čas na špatném místě

Tři hlavní příčiny neúspěchu, kvůli nimž nejambicióznější film Williama Friedkina ztroskotal v kinech, se dají shrnout následovně. Divácky náročná Mzda strachu musela stanout tváří v tvář neporazitelnému nepříteli, o němž do té doby nikdo neslyšel. Prakticky ve stejnou dobu totiž do kin George Lucas nasadil své vymodlené sci-fi dobrodružství Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977). Světelné meče ten rok rozsekaly na kusy každého, kdo jim vstoupil do cesty. Druhou příčinou nezdaru byla špatná marketingová propagace. Na plakátech stála zavádějící hesla ve znění: „Sorcerer, nový film od režiséra Vymítače ďábla!“ Řada diváků logicky očekávala horor, okultismus a nadpřirozeno. Poslední důvod spočíval v samotné podstatě stěžejních dějových linií, o kterých jsem psal výše. Mzda strachu se stala filmem, který si diváky svou nepropustnou slupkou odcizil a zároveň po nich vyžadoval soucit se skupinou zločinců na sebevražedné misi. Těžká výzva.

William Friedkin okusil krajně bolestné vystřízlivění. Ačkoliv dal do filmu všechny své režijní schopnosti a během natáčení vlivem stresu zhubl o třiadvacet kilogramů, nedočkal se na konci potlesku, ale nepochopení. Mzda strachu nedokázala pokrýt ani své přemrštěné náklady. Hnutí „Nového Hollywoodu“ se poprvé otřáslo v základech a mocní producenti začali hloubavě zkoumat otázku, zdali je moudré, aby režiséři měli nad svými projekty tak obrovskou, nekontrolovatelnou moc. Pro Friedkina šlo o poslední velký studiový film a když se tak koukám na jeho pozdější tvorbu, nutně si pokládám otázku, jestli se jednoduše přestal snažit, nebo z něj Mzda strachu vysála veškerou tvůrčí invenci.

Jako kluk jsem si od kamaráda půjčil VHS kazetu s přihlouplým hororem Chůva (1990). Zlá čarodějnice svou pravou tvář skrývá pod falešnou fasádou milé chůvy, která se stará o maličké děti pracovně vytížených rodičů. Ve skutečnosti ale potřebuje krev nemluvňat k tomu, aby si doplňovala životní energii. Čarodějnice nosí kojence k obrovskému stromu, v němž je ukryta její duše a životní síla. Strom dítko pozře a zvrhlá chůva si prodlouží život. Ideální symbióza. Rodiče jednoho z dětí ale odhalí skutečnou pravdu. Nakrknutý tatík popadne motorovku a vydá si se stromem vyřídit své účty. Oživlé větve proti Husqvarně! Jaké bylo mé zděšení, když jsem po mnoha letech zjistit, že režisérem tohoto filmu je velikán William Friedkin.

Nenápadný klenot

Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Na audiovizuálních kvalitách si čas dokonale vylámal zuby. Plastická kamera Dicka Bushe oživuje nevšední obrazy plné přírodních krás i bezdůvodné brutality. Temné elektronické beaty skupiny Tangerine Dream dodávají dynamiku napínavým scénám a později podtrhují zoufalství vysílených postav. Friedkin celý tento nihilistický výsek ponuré reality dokonale zahušťuje svým režijním mistrovstvím.

Dle režiséra je jedním z hlavních motivů filmu osud, který vnímá v rovině „zlého čaroděje“. Ačkoliv se postavy snaží uniknout ze spárů nebezpečné přítomnosti, svému předem danému osudu neuniknou. Můžeme se cítit sebevíc komfortně, ale trvalý efekt filmu Mzda strachu nás z bezpečí a pohodlí domova přenese do pesimistického světa plného zoufalství, beznaděje a všudypřítomného strachu ze smrti. I z dnešního pohledu jde o perfektní ukázku toho, jak má vypadat správný remake klasického díla, který si sebevědomě vykračuje svou vlastní cestou.